No, to se mi snad jenom zdá

Tuhle větu si člověk někdy říká i bambilionkrát denně. Uvedu tři případy.

     Natáčeli jsme školní zprávy o předčasných volbách. Nejdříve jsem se zeptala našeho organizátora školních voleb o výsledcích voleb skutečných, a když JEN po pár záběrech to konečně řekne, pokládám mu další otázku. ,,A když to srovnáme s výsledky u nás ve městě?" ptám se. Teď začíná to pravé ořechové. První záběr...nic. Druhý záběr...nic. Třetí záběr...nic. Sedmý, patnáctý, třiadvacátý, osmapadesátý, pětadevadesátý...No, to se mi snad jenom zdá...ááá, stý. Můj host ve studiu konečně dokončí svůj proslov aniž by se přeřekl, nedořekl, rozesmál, zašklebil, čuměl do blba, zapomněl něco, tvářil se jako....prostě divně. Třídou se rozléhl potlesk.

     O druhém případě si někteří pomyslí, že je to blbost, ale holky se mnou budou souhlasit. Všude, kam se v obchoďáku podíváte vás napadá ,,No, to se mi snad jenom zdá." Boty, jak pro seniory, trička, jak pro jeptišky, kalhoty, jak pro Preslyho. Říká se, že každý umělec má múzu, a aby je něco napadlo musí je múza políbit. No, já si myslím, že, aby je něco napadlo múzy je líbaly už tolikrát, že se na to vykašlaly a rozhodly se, že jim ty popraskané rty nestojí za to (asi už vím, proč mi v dmku tak dlouho trvalo najít balzám na rty).

      A konečně třetí případ. Paní učitelko, to se mi snad jenom zdá. Radši nechci vědět, co vás napadlo, jako další téma.

     A takhle bych pokračovala dál a dál. Seděli bysme, zešedivěli, už bychom měli vrásky, ale já bych pokračovala a pokračovala.