Astraia

Zlatý věk už pominul,

železný teď nastal,

tvrdou vládu nastolil,

nikdo se nás nezastal.

I tu i ona pochopila,

vlády její přišel konec,

lidstvo se již odvrátilo

i rozhodla se nakonec.

Bílá stola zlatem lemovaná,

víří kolem jejích nihou.

Úlevou tak rozesmáta,

pluje temnou oblohou.

Vedle emblém,

všem je známý,

na němž se tak snažila,

zlo a dobro porovnáti,

spravedlnost vrátila.

Teď již není tady s námi,

byť rozsoudit jeden spor.

Na to jsme již teď jen sami,

nač je slyšet jenom vzdor.